Jak šli na Pažutu na výlet

Jednoho krásného rána Čumkačka s Ruchájou se domluvily, že půjdou na výlet. A protože na výletě, ve větší partě, se též větší legrace užije, rozhodly se přemluvit i ostatní z Pažutu, aby se k nim přidali. Hlavní důvod ovšem byl ten, že Čumkačka a Ruchája nikdy nikam pořádně netrefily a všude jen bludně bloudily. Navštívily proto postupně Pampekunu, Chytrníka, Vzlykalku, Hrkavce a hlavně jenerála Petrkárka Minerála, neboť ten měl veliký kulatý kompas, který neustále s sebou nosil, a tak se nikdy nikde neztratil. Všichni byly pro, byť Vzlykalka napřed vzlykala, že nemá žádné boty na dlouhé pochody vhodné.

„Jenom Kukamýžďovi se o výletu nezmiňujte,“ řekla spiklenecky Ruchája, na všechny vůkol významně mrkaje.

„Kukamýžď je nemehlo a ještě k tomu louda uloudaný, a s ním bychom nikam nedošli, leda tak na kraj Pažutu, a to ještě jen tehdy, kdybychom mu namluvili, že tam roste hlávka zelí zeleného obzvláště chutná, co Kukamýžď tak rád věčně chroupe.“

A tak se začali všichni chystat na výlet a balit si balíčky se svačinou, což ovšem neuniklo pozornosti Kukamýždě Leofáše, neboť toho jídlo vždycky velice zajímalo.

„Na co si to balíš?“ vyzvídá Leofáš od Hrkavce a zvědavě a neomaleně mu hlavu do tlumoku strká.

„Ále, jen tak trochu sucharů si tu schovávám, kdyby bylo potřeba, někdy třeba,“ snaží se všetečky Leofáše zbavit Hrkavec.

Jenže Kukamýžď Leofáš už něco čuje, na tohle on má tykadla. Ale protože není zas až takový hlupák, za jakého jej ostatní mají, dělá jakoby nic, jakoby ho ty přípravy ale vůbec pranic nezajímaly. Ale nenápadně zpovzdálí tykadla táhle natahuje a za nedlouho všecičko, co potřeboval vědět, už ví.

„Tak na výlet? A beze mě? No počkejte!“ brumlá si uraženě Leofáš pod vousy a pomalu spřádá plán, jak se všem vůkol výletníkům pomstí.

„Když na výlet, tak to půjdou podél Protoka, to dá rozum, jinudy se pořádně z Pažutu jít nedá,“ dumá Kukamýžď. A důmyslný plán, jak ostatní vytrestá, si vymyslí.

„Domluvím se s nohatou Nohatnicí, co má dvacet noh, ba možná ještě víc, a ta mě doveze po proudu potoka Protoka až ke skále Kále, kde se schovám, a až výletníci kolem půjdou, vybafnu na ně, až strachem spadnou do Protoka. Ha, ha, ha,“ smál se v duchu Leofáš, jak krásnou pomstu to vymyslel.

A tak také udělal. Nohatnice dobrák si ho na záda naložila a jako blesk vodu s ním rozčísla a za chvilku už u vysoké skály Kály byli. Kukamýžď Nohatnici zamával a honem se schoval, což nebylo nijak těžké, neboť kolem Kály jen úzká stezička nad potokem vedla, a za skálu od potoka vidět nebylo. A pak Leofáš čekal.

A čekal, a čekal a pořád čekal, i když už slunko vysoko stálo a pak k obzoru se klonilo a pak už docela úplně zcela zapadlo. A výletníci nikde a Leofáš místo toho, aby někoho strašil, sám se začal bát. Najednou byla kolem tma úplně tmavá až černočerná, že na stezku vůbec pranic vidět nebylo. Na návrat samosebou nebylo ani pomyšlení, protože v té temnotě temné by Leofáš jistě do potoka Protoka se poroučel.

A tak nezbylo Leofášovi než ve tmě se zimou a strachem drkotat a čekat, až se rozední.

„Co já hlupák jsem to zas jen vymyslel?“ zlobil se sám na sebe Leofáš.

„To oni totiž asi dneska na ten výlet vůbec nešli a půjdou až zítra,“ přemýšlel dál. V tom se ale hromsky mýlil. Výletníci z Pažutu na výlet šli. Jenže místo po proudu Protoka se vydali do kopců proti proudu. Což Leofášovi ani na mysl nepřišlo, protože on by se, lenoch líná, do kopce jaktěživ neškrábal.

Tak tam chudák Leofáš jen zuby drkotal a do tmy vytřeštěně zíral, když najednou to spatřil. Žhnoucí obr doruda rudě vybarvený se žlutými plamínky kolem obří tlamy se k němu pomalu blíží a modře zářící oči na vyděšeného Kukamýždě se děsivě upírají. Příšera se zvětšuje stále víc a víc a doprava, doleva se kolíbá. Kukamýžď Leofáš samým strachem strnul, ani hlásku ze sebe vydat nedokázal a jen na tu obludu vytřeštěně zíral. A už je obluda u něj, nad chudákem Leofášem se hrozivě naklání.

„Teď mě sežere, a ani má budka už mě neochrání,“ pomyslel si Leofáš a jen se přikrčil. A obluda se ještě víc nakloní, ještě, ještě. Už, už ohromná planoucí tlama s hrozivě špičatými zuby na něj hrozí a už ho má. Leofáš jen stáhnul tykadla a zavřel oči. Už čekal nejhorší, když vtom se kolem něj ozval tichý chichot zlomyslně chichotavý.

„Chi, chi, chi,“ smál se kdosi Kukamýžďovi úplně těsně u ucha. Leofáš opatrně otevřel oči a zíral. Místo příšery ohnivě příšerné se kolem něj vznášelo svítící klubko jakýchsi potvorek podivně podivných.

„Kdo jste?“ divil se Leofáš.

„My jsme Lampalušky, chi, chi,“ smály se Lampalušky a mávaly svými lampičkami Kukamýžďovi dokola kolem udivené hlavy.

„To jsme tě vyděsili, co?“ pokřikovaly Lampalušky a bylo vidět, jakou jim to dělá velikánskou radost.

„Tohle je náš nejoblíbenější trik,“ řekly ještě Lampalušky, protože to byly čtveralky, a rády si dělaly trochu drsnou legraci z těch, kdo se v jejich dosahu v noci, chudáci, objevili. Ale protože to ve skutečnosti byly dobračky, jen s trochu prapodivným smyslem pro humor, posvítily pak Leofášovi na stezičce podél Protoka zpátky na Pažut. A tam Kukamýždě s radostí všichni z výletu se navrátivší výletníci radostně přivítali. Neboť když se domů na Pažut vrátili a Kukamýždě tam nenašli, začali si o něj opravdu starost velkou starostlivě dělat.

„To jsme rádi, že tě vidíme“, řekla Maromuška, a Nakrk dokonce Leofáše objal.

„To jsem rád, že vás vidím,“ řekl Leofáš, „příště už mě ani nenapadne chtít někoho strašit, abych pak já sám se strašně vystrašen někde zase bál.“

„A my tě příště s sebou na výlet vezmeme,“ sliboval Hrkavec.

„Hmm,“ řekl Leofáš, který teď zrovna rozhodně o žádné výlety nestál.

Příběhy na Pažutu nyní můžete mít pohromadě jako knihu nakladatelství Bookla: