Jak Uchál na Pažutu vařil až provařil

Zvyk na Pažutu byl ten, že každé pondělí někdo z hladovců polévku neb něco jiného takového vařil pro všechny, kdo se namanuli, a poctivě se v tom týden co týden střídali, kromě Uchála ovšem, který vždycky tvrdil, že vařit zhola nic vůbec neumí, a že by jeho vaření hladovým všem vytlemencům stejně vůbec nechutnalo. Jenže všichni až moc dobře věděli, že Uchál, lenoch to všem známý a kolem dokola moc dobře vyhlášený, se jen vymlouvá, a vařit se mu prostě nechce.

„Dnes zkrátka vaříš ty,“ řekla Pampekuna a tak se na Uchála mračila, že jí z toho až vrásky kol očí výhružně vyskočily.

„Žádné vymlouvání stejné jako každý týden, co posloucháme stále dokola už pěkně naštvaně naštvaní, ti dneska holenku už nepomůže, a pěkně vařečku koukej popadnout a něco ukuchtit, sic už vážně ale hodně zle ti něco zlého provedem.“

Uchál jen překvapeně mžoural podiveně vyjevený na Pampekunu, co že ta se tak rozdurdila, když jindy s Uchálem docela se kamarádila. A když viděl, že kolem něj dokola celá tlupa vyhládlých a notně nasupených hladovců se rozmístila, raději nic nenamítal a šel vařit. Jenže Pampekuna nevěděla, jak se přepočítala, neboť Uchál skutečně, ač jindy se často opravdu jen vymlouval, tentokrát čirou náhodou říkal pravdu, a vařit zcela docela neumí. Ale statečně té největší vařečky se chopil, a coby správné nemehlo, hned Nakrka s ní šťouchnul do oka.

„Jaúúú!“ zařval Nakrk, patřičně to přeháněje, aby všichni viděli, jak zcela docela neoprávněně trpí.

„Nemáš se tu motat, ty pako,“ zavrčel na Nakrka Petrkárek Minerál a se vzrůstajícím podezřením sledoval Uchálovo prapodivné počínání. Ten totiž, nevěda zhola nic, jak se taková polévka správně asi dělá, vysypal do hrnce s vodou všechno, co mu pod ruku přišlo, zejména celý pytlík pepře pěkně dokulata naplněný, o řádné dávce soli pak ani nemluvě.

„Je hotovo, všichni ke stolu!“ křičel Uchál, když si myslel, že by polévka už mohla být asi uvařena, a všichni hladovci, kromě Petrkárka ovšem, který jen pod fousy si zabručel „tak tohle já si tedy nedám“, se k polévce vrhli.

Jako první Hrkavec ochutnal lžíci vrchovatě pěkně plně naplněnou, aby pak nejdřív zrudnul, potom hned rázem zbělel, načež s očima potřeštěně vytřeštěnýma pádil, co mu nohy stačily, k potoku Protoku. Hladovci na sebe trochu překvapeně pohlédli, ale to už Kukamýžď Leofáš k hrnci chtivě dorazil, a než mu v tom kdo stačil zabránit, také plnou naběračku do sebe nalil.

„Úúú, úúú, úúú,“ supěl Leofáš a zčerstva mizel směrem k Protoku.

„Zase si hraje na mašinu, ten hračička,“ řekl Nakrk, lžíci polévky si nabral, do sebe hodil a hned „úúú úúú“ za Kukamýžděm se rozběhl.

„Co to má být za příšernou polévku,“ začali křičet všichni vůkol o překot a Uchála hned rozzuřeně hledali, jenže ten se již dávno nenápadně vytratil.

Když pak za hodnou dobu z té polévky se vzpamatovali, navždycky Uchála povinnosti pondělního vaření všichni zajedno svorně zprostili, ale nejvíc si to odnesla chudák Pampekuna, že se do toho vůbec pletla a toho neschopného Uchála popletence do vaření nutila.