Jak na Pažutu vyprávěli pohádku

Pampekuny sestřenice Puklava chtěla se vydat na pochod, který ovšem jen dobří pochodníci rok co rok pochodovali. A protože líná Pampekuna lenošnice, známá co nejlínější, nikdy pochodu se neúčastnila, svěřila Puklava svou malou Pukličku dcerku Pampekuně do opatrování na dobu, nežli ten pochod odpochoduje.

Pampekuna z toho nadšená ovšem nebyla, neb s dětmi zacházet moc neuměla.

„Já ti pomůžu,“ hlásil se dobrák Kukamýžď Leofáš a hned si posadil malou Pukličku až na samý vršek svého domku, který pořád s sebou tahal, a začal pobíhat po Pažutu a dělal při tom šš hú šš hú, neboť tak si Leofáš představoval lokomotivu, kterou však na vlastní oči chudák nikdy neviděl.

Malá Puklička vytřeštěně zírala na Pažut a všechny vůkol vyjevence, kteří se hned sběhli, aby viděli, co že to zas Leofáš provádí. Jak Kukamýžď pobíhal a poskakoval, Puklička, která nebohá neměla se pořádně čeho chytit, kymácela se ze strany na stranu, a pak žuch, sletěla Leofášovi ze zad.

„Zastavte někdo toho pomatence,“ řekl Petrkárek Minerál a ukazoval přitom na Leofáše, který zatím radostně mizel kamsi k potoku Protoku, stále dělaje své šš hú šš hú.

„Raději jí vyprávějte pohádku,“ řekl ještě Petrkárek Minerál.

„Tak na to já jsem machr,“ prohlásil Uchál, posadil si malou Pukličku na kolena a začal: „V bájném a dalekém odtud kraji hrnců a sklenic žil byl Cibulák dvouuchý.“

„A drak,“ řekl Nakrk.

„Jaký to zas drak?“ divil se Uchál, „žádný drak tam nebyl. Co je to za nápady. Byl tam Cibulák dvouuchý a sklenička Skleněnka skleněná vyfoukaná a řádně nafoukaná,“ pokračoval ve svém příběhu Uchál.

„Hm, to není žádná u mě pohádka pořádná,“ řekl Hrkavec, „to já vám povím jednu takovou pěkně veselou. Žil byl jeden princ. Měl meč. Usekl si prst. Ha, ha,“ rozesmál se Hrkavec vlastnímu vyprávění na celé kolo, zatímco ostatní udivenci nechápavě na něj jen zírali. Po chvíli přestal se Hrkavec smát, když viděl, že u ostatních jeho pohádka nezabrala, a jen pak ještě mrzutě cosi zavrčel, že ostatní nevědí, co je dobrá anekdota.

„Takže zpátky,“ řekl Uchál, „Cibulák dvouuchý a sklenička Skleněnka.“

„Páni, co je to za hloupu pohádku o nějakých cibulích?“ podivil se Leofáš, který mezitím přisupěl od Protoka.

„Jaké zas cibule?!“ rozkřikl se Uchál a možná by Kukamýžďovi jednu ubalil, kdyby mu na klíně neseděla malá Puklička, která zdála se být celou tou situací notně zmatena.

„Já jí budu vyprávět sama pohádku,“ řekla Pampekuna a hned se do toho pustila, „ve velikém krásném zámku žila princezna...“

„A drak,“ řekl Nakrk.

„Nech si to,“ sekla Pampekuna zlým pohledem po Nakrkovi a pokračovala, „a ta princezna si chtěla vzít jen takového prince, který najde jejího milovaného ztraceného...“

„Draka,“ řekl zase Nakrk.

„A dost!“ křikla Pampekuna a vrhla se na Nakrka.

„Nechte toho!“ zakřičel Hrkavec a zlostně strčil do chudáka Leofáše. A než se kdo nadál, všichni byli v jednom kole a byla z toho ohromná rvačka, z níž každý si nějaký ten šrám odnesl, s výjimkou malé Pukličky, která se ohromně bavila, a ještě dlouho pak škemrala na mámě Puklavě, aby ji pustila zas k tetě Pampekuně na Pažut, kde umějí tak krásné pohádky vyprávět.

Příběhy na Pažutu nyní můžete mít pohromadě jako knihu nakladatelství Bookla: