Vánoce na Pažutu

Vánoce slavili na Pažutu vždy dohromady všichni slavnostně naladění oslavenci pěkně pohromadě, a že tradice to byla již od nepaměti, sešli se i letos všichni vprostřed Pažutu. Stál tu krásný strom překrásně vyzdobený. Každý totiž něčím přispěl, krom Nakrka, který byl hamoun. A kromě Pakostoje samozřejmě, neb ten pro samou svou lenost celou přípravu Vánoc prolenošil a prochrápal.

Teď již ale všichni u stromu seřazeni, čekají jen na signál, který jim vždy Petrkárek Minerál dával, aby koledy si pěkně spolu zazpívali. A už už se Petrkárek Minerál svou holí napřahuje, aby mávnutím očekávaný signál dal, když kde se vzalo, tu se vzalo, cinkání tichounké, nečekané, se ozvalo a sílilo a sílilo, až pak najednou bim bam hlasité zvonění mezi vyjevené vyjevence rázně vjelo a s ním i saně celé zasněžené a všelijakými třpytkami a cetkami posázené, že šajn to celé dávalo takový, až oslepenci kolem dokola vůkol si oči zakrývali.

„Hej,“ křikl jenerál Petrkárek Minerál.

„Co to je. Kdo to je? A co tu jako chce?“ rozkřikoval se zhurta Petrkárek na sáně.

„I to jsme my, Děda Mráz!“ křičel Děda Mráz a seskočil čile ze saní.

„I to jsme my, Dědové Mrázové!“ křičel druhý Děda Mráz a chtě stejně čile ze saní seskočit, zakopl a sjel rovnou do kola vyjevenců.

„Kruciš!“ ulevil si druhý Děda Mráz a jen vztekle ocasem do sněhu šlehl.

„Ten ocas už jsem někde viděla,“ řekla najednou malá Maromuška.

„Ocas?“ podivil se Chytrník.

„Ocas? “ podivil se Petrkárek Minerál.

„Ocas!“ zařvali všichni kol dokola rozzuřeně vyzuřenci, kterým to právě rázem všechno došlo, a vrhli se teď na Tygrparda s Ledjedem, neb právě tihle dva to byli, kteří coby Dědové Mrázové mezi vánoční oslavence přijeli, jistě s úmysly rozhodně zle nepřátelskými. Tak všichni se do nich zhurta pustili, ba dokonce i Pakostoj, který jinak se bojů nikdy neúčastnil, teď Tygrparda s gustem nakop.

„Jau, jau,“ křičel Tygrpard.

„Jau, jau,“ křičel Ledjed a svíjel se a kvílel, až ho začalo být vůkol rozzuřencům líto.

„Nechte nás,“ žadonil Ledjed.

„Nechte nás,“ žadonil smutně náhle schlíplý Tygrpard.

„My jen nechceme být o Vánocích sami. Nechte nás na Pažutu,“ žadonili oba nečekaní návštěvníci.

„Ale budete zpívat taky!“ křikl důrazně Petrkárek Minerál a bacil svou holí do sněhu, žel přímo Tygrpardovi na pracku, již tak notně pošramocenou.

„Jau, budeme zpívat, slibuju,“ sliboval Tygrpard, ač na něj Ledjed překvapeně zíral, neb dobře věděl, že Tygrpard místo zpěvu nanejvýš tak kvílí.

Ale nakonec všichni si vůkol dokola koledy vesele zazpívali a Tagrpardův jek jim skoro vůbec nevadil, jen Vrkač, který hned vedle něj stál, si musel zacpat jedno ucho, aby vůbec melodii jak takž udržel.