Na Pažutu ráno

Život na Pažutu se budí s prvním ranním paprskem. Nejdřív se vzbudí Kykyřice a zvesela zakokrliká :

„Ky ky ru ků.“

„Ách, to je krásný den!“ protahuje se rozkošnicky Ruchája a klepe na boudu Kukamýžďovi Leofášovi.

„Pane Kukamýžď, jsou doma?“

„ A kde by asi tak byli?“ vystrkuje mrzutě tykadla Leofáš a opatrně zkouší, zda je venku ještě zima.

„Brý den,“ zavrčí pak, jesť totiž slušně vychován, ač někdy se to pozná jen stěží.

„Neštěstí! Neštěstí!“  od potoka Protoka sem běží Pampekuna, mává rukama a řve, „neštěstí! Němavka se topí! Němavka spadla do Protoka! Pomozte!“

„Cože? Cože?“ Všichni jsou rázem na nohou. Němavka je nemehlo, to každý ví. Sama se určitě utopí. Všichni honem k Protoku!

A už ji vidí, plácá sebou vprostřed potoka, hlava jí každou chvíli pod hladinou zmizí.

„Chtěla si natrhat druhosenky a při tom slítla do vody,“ vysvětluje ostatním Pampekuna.

„Je to pako,“ mávl rukou Pakostoj a leh.

„Ale pomoct jí musíme,“ přesvědčovala ostatní Pampekuna.

„Tak zavolejte Rozloďku,“ radí Pakostoj, „ta už si s ní vyradí.“ Jenže Rozloďka není zrovna k nalezení. Na celém Pažutu nikdo o ní neví.

„Běda! Běda! Vše je ztraceno! Vše je ztraceno!“ lomí zhrouceně rukama Pampekuna. A co víc! Na protějším břehu se objevili Ledjed a Tygrpard, a už si brousí zuby na Němavku.

„Hurá! Hurá! Němavka je naše! Oběd bude!“ a tancují na břehu. Ale jak chtějí Němavku dostat? A už je to jasné. Přemluvili toho hrozného paještěra Skokodýla a ten už se chystá hupsnout do vody.

„Pomóc!“ řvou obyvatelé Pažutu, ale nikdo neví, co dělat. Když vtom přichází starý jenerál Petrkárek Minerál a v tu ránu povely jen lítají.

„Ty sem! Ty tam! Ty tu! Ty to! Totiž chci říct přines.“

„Ale co?“ nechápe Pampekuna, co má donést.

„No přece pepažel, troubo!“ rozčiluje se Petrkárek Minerál. Ale už se to nese. Veliká bílá pepažel, listy jako plachty, a už je spuštěna na vodu, námořníci na palubě, Pakostoj všem salutuje a už se pluje.

Ale rychle! Rychle! Skokodýl už je ve vodě. Už je skoro u chudáka Němavky. Už, už ji chytne, Vzlykava křičí, ostatní si zakrývají oči, když vtom... Kde se vzala, tu se vzala, Nohatnice! Obří samice připlula jako mrak drak a vrak a řve.

„Jedeš!“ a Skokodýl se zděšeně vyděsí a skokem letí děsivou rychlostí kamsi k ďasu.

„Je po obědě,“ mrzutě vrčí Tygrpard a odchází. Za ním smutně plouží svou mlsnou hubu Ledjed.

(Pohádky na Pažutu jsou inspirovány básní "Nové názvy navržené přírodě" od Christiana Morgensterna)