Jak na Pažutu stavěli rozhlednu

„To by mě zajímalo,“ řekl jednou Žralemt, „co je za támhletím kopcem?“

„Tak se tam běž podívat, ty zvědavče věčně zvědavý,“ poradila mu Pampekuna.

„Ále,“ mávl rukou Žralemt,“ je to daleko, a než bych tam došel, měl bych hlad.“

„Tak, tak. Lepší dloubat zelí na Pažutu, než hladovět za kopcem,“ mudroval moudře Kukamýžď Leofáš.

„Tak já bych třeba jako věděl, jak na to…“ prohodil tajemně vytajený Hrkavec a spiklenecky zamrkal.

Rázem se kolem něj dokola vůkol všichni srotili a s pusou dokořán kolem otevřenou na Hrkavce zírali.

„Jak to chceš zjistit, když tam tedy jako nepudeš?“

„Postavíme rozhlednu!“ vyhrkl Hrkavec.

„Rozco?“ divili se ostatní.

„No, rozhlednu,“ vysvětloval honem Hrkavec, „takové dlouhé vysoké, co se na to vyleze a rozkoukneš odtud až za kopec a nejspíš i mnohem dál.“

„To je ono,“ nadchnul se Žralemt, „odtud všude dokouknem, třeba i kde je co k snědku snad.“

„Třeba i kde ještě jiné roste zelí zelené?“ chtěl hned vědět Kukamýžď.

„No jasně,“ sliboval Hrkavec.

A tak se všichni nadšenci hned rozjařeně nadchli a pustili se do té rozhledny.

„Tedy, to se musí překazit,“ zašeptal tiše Ledjed zloun, který to všechno v křoví skrytě zakrytý nepozorován vyslechl.

„Chtějí stavět nějakou pompohlednu či co, aby nám pak mohli zírat do talíře,“ vysvětloval pak Ledjed Tagrpardovi, „a tak ty něco chytrého vymyslíš a bude po rozpohledně.“

„Za prvé vůbec nechápu, co to chtějí stavět, a za druhé nic vymýšlet nebudu. O Vánocích jsme dostali polévku a vánočku vánoční s rozinkami nádavkem, jestli si, ty trumpeto, nepamatuješ. A navíc se jim moc líbilo, jak krásně zpívám.“ Ledjed na něj chvilku zíral a pracně vzpomínal na Vánoce a pak jen řekl, „nelíbilo.“ Ale sebral se a šel a Tygrparda už vůbec nepřesvědčoval, protože věděl, že ten má tvrdou hlavu a co si do ní vezme, tak nezmění.

Jenže Ledjed měl taky tvrdou hlavu a co do ní vzal, také neměnil. Pokud na to ovšem dřív nezapomněl. A šel za Drakhartem, který bydlel ve sluji za skálou, protože věděl, že sám proti vyjevencům z Pažutu nic nezmůže. A tak dlouho do Drakharta hučel, až ho přesvědčil, že rozhlednu nemohou nechat postavit. Ale skoro by se mu to bylo nepovedlo, kdyby byl nenamluvil Drakhartovi, že z rozhledny chtějí baziliškové zvědavci z Pažutu koukat rovnou do Drakhartovy sluje. A Drakhart si na soukromí ohromně potrpěl.

„Já jim dám, koukat mi do kuchyně!“ křičel Drakhart a Ledjed věděl, že má vyhráno. A Drakhart zafuněl, ještě jednou zařval a vyrazil. Dvakrát zakroužil nad slují – to dělal vždycky kvůli navigaci, jinak by třeba letěl úplně jinam, než by chtěl – a zamířil k Pažutu, kde už nová rozhledna docela do vysoka se tyčila, ač ne ještě úplně hotová.

Tedy zdaleka ne hotová, neboť nadšenci na Pažutu, nijak takových staveb neznalí, se dostali trochu do úzkých. Vlastně hodně do úzkých, neboť rozhledna se stále zužovala, jak rostla do výšky, takže teď už jen docela uzoučká špička na vrcholku byla a na ní balancoval sám Hrkavec.

„Spadneš,“ křikla na Hrkavce Maromuška.

„Slez už raděj dolů,“ radil starostlivě Hrkavcovi jenerál Petrkárek Minerál.

„Kdepak, ještě není rozhledna dost vysoká!“ křikl na vyjevence ze zhora Hrkavec.

„A pak taky nevím, jak dolů,“ dodal tiše pro sebe a objímal špičku rozhledny a vyděšeně se koukal do té děsné hloubky pod sebou.

„Nebojíš se v té výšce?“ chtěl vědět Nakrk.

„Kdepak,“ řekl Hrkavec a roztřásl se. A jak se třásl, roztřásla se i rozhledna, a že nebyla zrovna nejpevněji postavená, tak samo sebou spadla.

„Áááá,“ křičel Hrkavec.

„Áááá,“ křičeli všichni vůkol vyděšenci, ale jen v hrůze zírali, jak Hrkavec z té výšky padá. A bylo by to s chudákem Hrkavcem moc špatně dopadlo, kdyby v tu chvíli se nepřiřítil rozzuřený Drakhart, který si to navigoval přímo na rozhlednu, jež se však právě před ním zřítila. A místo rozhledny nabral Hrkavce přímo na čumák a letěl s ním překvapeně někam do oblak.

„Hurá!“ křičeli rozjásanci na Pažutu.

„Ať žije Drakhart!“ volali všichni a mávali a skákali a vůbec dost povykovali.

Drakhart i s Hrkavcem, přilepeným na čumáku, přistál přímo na Pažutu mezi všechny ty nadšence vyjásané a jen překvapeně zíral. Ale pak pochopil, že je za hrdinu.

„I to nic nebylo,“ mávl skromně prackou a celý se nafoukl pýchou. Že by z něj byli někde někdy takhle nadšení, to jaktěživ nezažil. A docela se mu to líbilo. Nechal se pak hostit na Pažutu až do večera a málem by všechny pozval k sobě do sluje, kdyby přece jen to soukromí neměl raději než cokoli jiného.

„Zrádce,“ mrmlal Ledjed, který to hemžení zdálky chvíli pozoroval a pak se smutně odploužil.

Příběhy na Pažutu nyní můžete mít pohromadě jako knihu nakladatelství Bookla: