Jak museli na Pažutu do školy

Jednoho časného rána se na Pažutu zjevil Rumpálroh Pětisil. Zastavil se vprostřed Pažutu, začal troubit na obří roh a vyřvávat: „Vstávat, usmolenci! Vstávat!“

„Co se děje?“ mžourá vyděšeně Uchál.       

„Kdo to dělá ten hrozný kravál?“ durdil se divous Mrkač. A všichni vůkol ještě zcela ospalí probuzenci se jen motali zmateně kolem.

„Koukejte se probudit!“ křičel Rumpálroh Pětisil, „začíná škola! Všichni honem do školy!“

„Škola?“ nechápala Maromuška, „co to jako je, škola?“

„Škola je, že se možná konečně naučíte něco důležitého, vy tupci zaostalí,“ vysvětloval nervózně Rumpálroh.

„No,“ řekl jenerál Petrkárek Minerál, „škola by vám asi opravdu neublížila. Většina z vás neumí ani počítat.“

„Počítat?“ divil se Kukamýžď Leofáš, „co to je a k čemu to je?“

„To abys věděl, kolik hlávek zelí jsi už sežral, nenažranče,“ vysvětloval nervózně Chytrník.

„Nepotřebuju vědět kolik. Čím víc, tím líp,“ usadil ho Leofáš a šoural se pryč.

„Kampak?“ křikl na něj Rumpálroh Pětisil a začal zas vytrubovat, až se Pažut třásl, „všichni do školy, všichni do školy!“

A tak šli všichni do školy. Tedy vlastně se jen usadili vůkol kolem Rumpálroha vprostřed Pažutu a čekali, co bude.

„Nejprve vás naučím zeměpis, protože ten je nejdůležitější, když chcete někam dojít,“ řekl Rumpálroh a vytáhl velký počmáraný papír.

„Co to je?“ chtěla vědět Maromuška.

„To je mapa,“ vysvětloval předůležitě důležitec Rumpálroh, „tady je všechno, co kde na světě leží. Hory, řeky, potoky, všechno.“

„A kde je třeba náš potok Protok?“ chtěl vědět zvědavec Uchál.

Rumpálroh se zamyslel a pak ukázal na jednu šmouhu na papíře, „tohle je Protok.“

„To není Protok, to je špinavá Šmouha,“ řekl zklamaně Uchál, „a kde je náš Pažut?“ chtěl ještě vědět.

„Tady,“ řekl Rumpároh a ukázal na jinou šmouhu v opačném rohu mapy.

„Tak to je pěkný nesmysl,“ řekl chytrák Chytrník, „všichni víme, že Pažut je hned u Protoka. A na té tvé mapě jsou oba úplně jinde.“

„Co ty o tom můžeš vědět?“ rozčílil se Rumpároh, „neumíš číst v mapách.“

„Umím,“ řekl Chytrník, „jednou jsem si jednu půjčil od jenerála Petrkárka Minerála, a vypadala úplně jinak než ta tvoje.“

„To je pravda,“ řekl jenerál Petrkárek, „takovou mapu divnou prapodivnou, jako je ta tvoje, jsem tedy ještě neviděl. A řekl bych, že to místo mapy je jen zamazaný kus hadru.“

„Jak chcete,“ řekl Rumpálroh, „zeměpisu necháme. Vaše chyba. Zítra se pustíme do matematiky.“ A sbalil svou mapu a s mručavým mručením zamračeně odešel.

„To víš, že jo,“ mávl za ním packou Pakostoj, „zítra už ti nikdo nepřijde.“

Jenže přišel. Dokonce všichni přišli, ač zcela docela opravdu neradi. Ráno totiž začal Rumpálroh troubit na svůj roh, takže všechny vzbudil: „Do školy, nástup do školy!“ křičel a troubil.

„Zmlkni, trubko!“ křiknul na něj mrzutě Nakrk a snažil se znovu zahrabat do pelechu.

„Já chci spát,“ vzlykala naříkavě uplakanka Vzlykalka. Jenže jim to nebylo nic platné. Rumpálroh nejenže nepřestal, ale ještě torubení zesílil, že až listí ze stromů začalo opadávat.

„Jestli hned nepůjdete do školy, tak ještě přidám. Tohle je zatím troubení o síle dva, ale ne nadarmo mi říkají Pětisil!“ vyhrožoval Rumpálroh Pětisil a troubil a troubil. A tak všichni ochrápanci vůkol naštvaně vstali a šli do školy.

„Tak, dnes začneme s matematikou,“ řekl Rumpálroh, načmáral něco na špinavou tabuli, kterou kdovíkde najednou vzal, a řekl: „Tři a tři je třináct.“

„No to snad ne,“ chytil se za hlavu Chytrník.

„Mlčet,“ křikl na něj Rumpálroh, „nemluvit, nedebatovat, nevyrušovat!“ a dál předváděl svou prapodivnou matematiku.

„Co budeme jenom dělat, my chudáci?“ řekla ostatním Ruchája, když už bylo po vyučování.

„Musíme se ho zbavit,“ řekl Žralemt.

„A víš jak?“ chtěla vědět Ruchája. Jenže Žramlemt to samo sebou nevěděl a nevěděl to ani nikdo jiný.

„Běžte za chytrou bábou Tuctonožkou,“ ozvalo se nad nimi. Na stromě tam seděl Sojkapoud a probíral si peří, „Tuctonožka je moc chytrá, já ji dobře znám. Lítávám nad jejím domečkem. Ta už na toho vytroubence pětizatraceného něco vymyslí,“ a Sojkapoud jim zamával křídly a byl pryč.

„Jo, tohohle panáčka já znám,“ řekla bába Tuctonožka, která bydlela v domečku jen kousek cesty od Pažutu.

„Kdybych měla v pořádku pátou a sedmou nohu,“ pokračovala Tuctonožka, „šla bych s vámi a pěkně si to s tím nezbedou vyřídila. Ale nemůžu. Večer, jak padne tma, tak v domečku zhola nic nevidím a každou chvíli někde zaškobrtnu. Ono to není nic snadného, motat se po kuchyni potmě s tuctem noh.“

Tak Tuctonožka tedy nešla, ale zato dala ztrápencům utrápeným z Pažutu alespoň dobrou radu: „Až vás Rumpálroh zas tím hrozným troubením svolá do školy, ukažte směrem k cestě, co vede na Pažut, a vykřikněte - Lotretrendy.“

„Cože máme křičet? Lompelendy?“ divila se Maromuška.

„Ale ne, Lotretrendy,“ řekla Tuctonožka, „a uvidíte, co se stane.“

A tak to také udělali. Když je Rumpálroh zas děsivým troubením děsivě vzbudil a do své prapodivné školy nahnal, všichni najednou vyskočili, začali ukazovat směrem k lesu, odkud vedla cesta na Pažut a křičeli jeden přes druhého: „Lotretrendy! Lotretrendy!“

A do Rumpároha, jak když střelí. Napřed zkoprněl, pak nadskočil nejmíň metr do výšky a pak se rozběhl, co mu síly stačily, k potoku Protoku. A udivenci z Pažutu jen udiveně zírali, jak Rumpároh Pětisil i s rohem se vrhnul do Protoka a krauloval si to na druhý břeh. Tam vyskočil a zmizel někde v dálce.

„Tedy, to ale zabralo,“ podivil se Chytrník, „to by mě zajímalo, co to to Lotretrendy znamená, že ho to tak vyděsilo.“ A protože to zajímalo všechny, vydali se zas za Tuctonožkou, aby jim to vysvětlila. A vzali s sebou to kouzelné dřevo, co v noci svítí, a co našli onehdy v lese.

„To se bude Tuctonožce v domečku hodit, aby si pořád nohy potmě neotloukala,“ řekl jenerál Petrkárek Minerál a všichni s ním souhlasili.

„To máte tak,“ řekla Tuctonožka, „Rumpároh kdysi zkoušel tu svou školu spleteně popletenou provozovat v jedné vesničce, kde bydlí pěkní divousové diví načepýření, a ti se s Rumpárohem dlouze nepatlali a naložili mu tolik ran do kožichu, že se pak dva měsíce léčil a na žádnou školu ani nepomyslel. No, a ta vesnička se jmenuje Lotretrendy. A tak když jste začali křičet, myslel si, že mu jdou zase vrazit pár za vyučenou.“

A Tuctonožka nadšeně poděkovala vděčným vděčníkům z Pažutu za kouzelné dřevo, co v noci svítí, pověsila ho doprostřed světnice a už nikdy v noci si žádnou z tuctu svých noh nepotloukla.