Jak na Pažutu měli sportovat

Na návštěvu k jenerálovi Petrkárkovi Minerálovi přišel jednou jeho starý známý cestovatel docela dost zcestovalý Petrkárek Anýzový.

„To ti jednou,“ řekl Petrkárek Anýzový, když se přivítali a trochu sladkého druhosenkového vínka nejsladšího sladce popili, „v jednom městě viděl jsem ohromné sportovní hry ohromně skvěle provedené. Já ti byl úplně ohromen. Ten zážitek bych ti přál zažít. Leč tady na Pažutu, jak koukám, samými lenochy osídleném, něco takového uvidíš jen stěží. To bys musel taky někam jinam do světa zavítat.“

„Já už mám cestování dost,“ řekl jenerál Petrkárek Minerál, „ale ty tvé hry, hromsky ohromné, klidně můžeme uspořádat tady na Pažutu. To už se postarám, aby se ti lenoši pořádně do her zapojili.“

A oba Petrkárkové se hned do organizování těch ohromných her pustili. Ale s velkým nadšením vůkol závodníků se tedy nesetkali.

„Sport? brrr…,“ otřásl se zděšeně vyděšen Pakostoj.

„Jako hýbat se nějak jen tak kvůli ničemu?“ divil se nechápavě Žralemt.

„To není jen tak nijak kvůli ničemu,“ vysvětloval Petrkárek Anýzový, „jednak z toho máš dobrý pocit, a pak když vyhraješ, pověsí ti na krk medaili.“

„Co to je, medaile?“ chtěl vědět Hrkavec.

„Takové kulaté, studené,“ vysvětloval Chytrník.

„Myslíš zelí?“ zeptal se se zájmem Kukamýžď Leofáš, „tak to já bych tedy jako o ty hry měl moc velký zájem.“

„No výborně,“ zaradoval se Petrkárek Anýzový, „už máme prvního závodníka.“

„Ten nám tak asi při závodech bude platný,“ povzdechl si jenerál Petrkárek Minerál. Ale pak se jim přece jen podařilo přemluvit Uchála, Nakrka, Hrkavce, Čumkačku a Rucháju, aby se těch slavných her zúčastnili.

„A jak se ty hry vlastně hrají?“ zeptal se Nakrk.

„Nejdřív se rozhodne, v čem se bude závodit,“ vysvětloval Petrkárek Anýzový, „třeba v běhu, ve skoku do výšky jen tak, nebo s tyčí nebo se skáče do dálky nebo hází kladivem nebo oštěpem.“

„Já bych radši soutěžil, kdo rychleji skočí do postele,“ řekl Nakrk.

„Nebo kdo rychlejc doběhne k plnému talíři se sladkou kaší,“ zasnila se Ruchája a oblízla se.

„To ne,“ zamračil se mrzutě Petrkárek Anýzový, „nic takového jsem tedy na žádných hrách neviděl.“

„To jsi toho, kamaráde, asi ještě moc neviděl. Ale tos udělal tedy dobře, že jsi přišel k nám na Pažut, protože tady teprv uvidíš věci,“ řekl Hrkavec, spiklenecky mrkl na Petrkárka Anýzového a pak ho vzal důvěrně kolem krku, z čehož byl Petrkárek ale úplně docela vyjevený.

„No jasně,“ křikla nadšeně Ruchája, „my ti ukážeme, jak takové hry mají vypadat. Poběží se jen tak s tyčí do dálky s kladivem kolem oštěpu pro talíř sladké kaše!“

„Nebo pro zelí,“ připomněl se Kukamýžď Leofáš.

„Já radši poběžím do spíže a něco už si tam najdu, mám pocit, že tam je ještě trochu medového koláče,“ řekl Uchál.

„Medový koláč?“ zeptal se se zájmem Nakrk, „tak to já se k té tvé disciplíně asi přidám. A pak si skočím na hodinku do postele.“

 „A koukejte nám kus toho koláče přinést!“ hrknul na ně Hrkavec a pak, dřív než se vyjevený Petrkárek Anýzový zmohl na slovo, tlesknul rukama a zařval, „pozóóór! Start! Utíkejte!“

A závodníci vyrazili.

„Ale, ale…“ koktal Petrkárek Anýzový, “takhle to být nemá.“

„No jo, já vím,“ řekl Hrkavec, „nemají to kladivo. Ale co, napoprvé to snad nemusí být tak úplně tip ťop. Hlavně aby se vrátili s tím koláčem.“

„Nic si z toho nedělej,“ konejšil Petrkárek Minerál svého rozhořčeného hosta. A pak donesl zbytek druhosenkového vína a mezitím doběhl, nebo spíš došel, do cíle Uchál a přinesl pořádný kus koláče a Ruchája donesla plný kotlík sladké kaše a dokonce Kukamýžď Leofáš se podělil o své zelí.

„No,“ řekl Petrkárek Anýzový, když snědl kus koláče, talíř sladké kaše a nalil si plný pohár vína, „ty vaše hry také nejsou úplně k zahození. Ale příště už nesmím organizaci pustit z ruky.“

A všichni spokojenci vůkol na Pažutu mu přitakali, protože jim to buď bylo jedno, nebo nevěděli, co to vlastně ta organizace vůbec je.

Příběhy na Pažutu nyní můžete mít pohromadě jako knihu nakladatelství Bookla: