Socialistické perpetuum mo(de)bile

Tři koule na levé straně jsou těžší než dvě koule na pravé straně. Proto je svou vahou vytáhnou nahoru. Koule se pak budou posouvat neustále. To je základní myšlenka všech věčných strojů perpetuum mobile. Zcela obdobně měla fungovat i socialistická ekonomika. A proč to tak nefungovalo?

V jednom americkém filmu, jehož jméno jsem již zapomněl, vysvětluje nadšený americký levicový intelektuál princip socialismu hloupé americké turistce takto: "Tak třeba ty máš dvě jablka a někdo nemá žádné. No tak ty mu to jedno dáš a oba pak máte jedno jablko. Nebo třeba ty máš dva fotoaparáty a někdo nemá žádný. Tak mu ten jeden dáš a oba pak máte jeden fotoaparát. To je přece spravedlivé a všichni jsou spokojení." A náhle pochopivší americká turistka radostně vykřikne: "No jo, já mám opravdu dva fotoaparáty." Nikomu ale ten jeden nedá. Jednak proto, že asi nebyla až tak hloupá a za druhé proto, že film se odehrával v Chile zrovna v době, kdy se generál Pinochet rozhodl podobným experimentům rázně zamezit.

Ale zamysleme se nad uvedeným příkladem ještě trochu. Žádný fotoaparát nevydrží věčně. Časem se rozbije. A co pak? Budu se snažit vydělat na nový? Proboha proč? Jako občan bezaparátový mám přeci nárok na to, abych ho dostal od těch co mají dva. To mi zajistí dobrotivý stát. A tak nebudu dělat nic a čekat až mi stát přidělí fotoaparát nový. Ale možná, že až tak státu nevěřím. Dobrá, pak se pokusím vydělat si na foťák sám. Pokud se mi to podaří, rozhodně nebudu pracovat na druhém fotoaparátu. Ten by mi přece stát sebral a dal tomu mizerovi odvedle, co se jen válí a nedělá nic. Jinými slovy, jen na samém počátku tohohle systému budou k dispozici lidé se dvěma aparáty, které bude možno rozdělit těm co nemají žádný. V budoucnu však už nikdy nebude co odebírat a přerozdělovat. Na přerozdělování však socialismus stojí. Tak jak tedy na to. Stát nutně potřebuje, aby někdo vydělal i na ten druhý fotoaparát (existuje totiž spousta lidí bez aparátu, kteří se ho po právu dožadují). A dosáhnout toho může stát jedině násilím.

Protože však občané se samozřejmě snaží vyhnout se takové zbytečné práci, ze které nemají nic (až konečně vydělají na druhý foťák, tak jim ho seberou), výsledky takové nucené práce jsou mizerné. Foťáků je nedostatek a tak vládnoucí strana přistoupí k tomu, že ty, co jsou, především rozděluje sama sobě. Nakonec v nedostatku začne zabavovat foťáky i těm, co mají jen jeden (s odůvodněním, že jednou v zářné budoucnosti budou mít všichni dostatek fotoaparátů, ale zatím holt ho dostanou jen ti, co ho potřebují nejvíc, což jsou podle svého mínění samozřejmě sami rozdělovači). V rozporu s tím, jak si to představoval americký student ve výše zmíněném filmu, je systém nakonec zcela nespravedlivý a téměř všichni jsou nespokojeni.

Je jasné, že takový systém nemůže fungovat věčně. Stejně jako v představě o perpetuu mobile a koulích, které vytáhnou sami sebe, je v něm zabudován mylný předpoklad, že lidé budou radostně pracovat na druhém fotoaparátu a pak se stejně radostně dívat, jak jim ho aparátčíci seberou a nadělí ho svým dítkám pod stromeček. Perpetuum mobile se nutně změnilo v perpetuum debile.