Plaváček IV - Říše světlých zítřků

Kapitola 1. Poutník

Temnotou a troskami starých, rozpadlých, opuštěných barabizen se prodírala postava zahalená v promoklém plášti z podezřele kvalitní látky.

Kolem Poutníka bylo živo. Dovádivě kolem něho poskakoval pravý strakatý český voříšek, malá veverka skočila Poutníkovi na ramena a chvíli se jím nechala nést, než zase zmizela v koruně uschlého stromu. Co chvíli přeběhl Poutníkovi přes cestu ježek s červeňoučkým jablkem na ostnech. V jablku byla vysílačka. Všechno to byli agenti StB.

Poutník byl cizinec a teprve dnes ráno překročil hranice Říše Zářivé Pravdy. Od té doby byl nepřetržitě sledován.

Déšť neustával a matné nevýrazné slunce překryl další hnusný mrak.

Kdesi ve výšce vesele zatrylkoval agent Ministerstva Vnitra, krycí jméno Slavík.

Kapitola 2. Návštěva

Poutníka probudila veselá písnička prýštící z prskající bedýnky rádia.

„Zlaté slunce, jasný den...“ křičelo rádio do sirného přísvitu nastávajícího dne. Byla mlha a hustě mžilo.

„To máme dnes krásný den!“ zvolal otec u otevřeného okna, jímž pronikaly do místnosti déšť, chlad a zlo.

„Ach, to mám ale hlad,“ řekl syn a dělal, jako že si maže chléb máslem.

„Dnes máme k snídani naše čerstvá družstevní vajíčka,“ řekla matka a položila na stůl prázdnou mísu.

V čele stolu seděla zahalená temná postava. V ruce držela blok a pero. Výrok každého si pečlivě zaznamenala.

„Berte si, příteli!“ pobízel otec Poutníka.

„Ale co?“ Poutník nechápal, byl teprve krátce v Říši Zářivé Pravdy. Všichni se rozesmáli.

„Jak to, co? Chcete snad říct, že toho máme málo?“ řekl otec a pyšným majetnickým gestem objel prázdný stůl. Syn vyskočil.

„Podívejte se. No jen se podívejte!“ mával Poutníkovi před nosem cáry papíru.

„Úroda pšenice byla o třicet procent vyšší než loni, předloni a předpředloni! Velikost čistého i špinavého produktu na obyvatele se namísto předpokládaných padesátipěti procent zvedla o sedmdesát! Rychlost růstu národního důchodu se zdesateronásobila!“ křičel syn u vytržení.

„Životní úroveň závratně roste! Již teď předstihla dvacetinásobně předválečnou úroveň!“ dušovala se matka.

„Roční míra štěstí vzrostla o sto sedmdesát procent!“ pronesl vítězoslavně otec a těžce se svezl na židli, protože se mu z hladu udělalo nevolno.

„Díky Straně,“ dodal pak ještě a nastalo ticho.

Temná postava se zvedla.

„Vy a vy jste v pořádku,“ ukázala perem na otce a na matku.

„Vy a vy půjdete se mnou,“ patřilo Poutníkovi a synovi.

„Já?“ zhrozil se syn, „proč já?“

„Rychlost růstu národního důchodu se zdvacateronásobila,“ pronesla osudovým hlasem postava. Syn se chytil za hlavu a zhroutil se.

„Jdeme!“ pobídla je postava a chytila Poutníka pod paží.

Poutník nic nechápal. Syn vstal a šel. Víckrát už je nikdo nikdy nespatřil.

Kapitola 3. Plaváček zakládá dynastii

Po historicky nevyhnutelném vítězství lidu a Zářivé Pravdy, jak to ostatně předpověděli už Marx a zejména Velký čaroděj Lenin Vítěz, se Plaváček rozhodl, že založí rodinu, protože cítil svou povinnost vychovat pro budoucnost své potomky a pokračovatele, kterým by předal lety nastřádanou třídní moudrost a zkušenosti. Svou ženu si vybral na schůzi mladých  modrokošilatých budovatelů spojených ve spolek „Rudá pěst se na nás směje, od Moskvy k nám vítr věje“ na výstavbě jakési bezvýznamné stavby století. Plaváček stál, spolu s dalším agentem StB v koutě, pro větší nenápadnost zasypán půl tunou mouru, a pečlivě sledoval dění na schůzi.

A tehdy upoutal jeho zrak statný mládežník v rudé zástěře, ze kterého se později vyklubala místopředsedkyně ZO „Rudá pěst se na nás směje, od Moskvy k nám vítr (atd.)...“. 

Sličná jinoch právě spolu s ostatními skandovala: „Ať žije soudruh Pája! Ať žije soudruh Pája!“

Soudruh Pája, jenerální tajemník strany měl totiž narozeniny. Když o měsíc později vyřvávala nesličná místopředsedkyně s ještě větší vervou :

„Ať zemře špión Pája! Ať zemře špión Pája!“ věděl Plaváček, že našel tu pravou. Vylezl z hromady mouru a odvedl svou nastávající rovnou na KV, kde vzbudili nic netušícího, ožralého Nováka, aby jim dělal svědka a jeli na Národní Zvůlebor, kde oslavili svatbu.

Plaváček pak odešel zpět do zaměstnání (byl kapitánem Státní bezpečnosti) a hned sebou vzal předsedu Národního Zvůleboru, protože se při obřadu jednu chvíli zatvářil docela jako nepřítel lidového zřízení.

Plaváčkova žena šla mezitím obhlídnout zkonfiskovaný předsedův byt, do kterého se chtěli s kapitánem Plaváčkem hned nastěhovat.

Kapitola 4. Proces

V té době právě probíhal slavný vykonstruovaný proces s prvním tajemníkem KSČ Rudolfem Pájou, zvaným pro svoji odpornou slámově zrzavou kštici soudruh Slámský. Byl obžalován z toho, že se kamarádil s Trockým, s Hitlerem, Napoleonem a že šoustal s papežem. Dávali mu též za vinu čarování proti republice („Aha! Proto se nám to doteďka furt sralo!“ řekli si dělníci, „von  nám do toho foukal, zrádce jeden!" řekli si u vysokých pecí, „tak ne krysy, ale to von nám sežral satbu!“ řekli si družstevní rolníci, „Za to teď to panečku pojede!“ řekli si všichni. Samozřejmě, jelo velký kulový.)

V soudní síni udělali ze Slámského zrůdu. Nalepili mu půlmetrové ryšavé fousy, přidělali mu ohromné parohy a veliké bakelitové oslí uši.

"Cha, cha, cha..." smál se tomu dětinsky soudce a mlátil spisem přísedící po hlavě.

"A teď vocas!" křičel a tleskal ručkama, "přidělejte mu pořádnej vocas!" Slámský dostal dvacet metrů dlouhý ocas a na jeho konec přivázali prázdné rezavé konzervy, co tam zbyly po Američanech. Pak ho popatlali dehtem a zasypali rozstříhaným Wall Street Journalem. Na hlavu mu dali papírovou čepici s namalovanými čerty, co jim tam zbyla ještě od monstrprocesu s Janem Husem z Husi, kterého napřed upálili a pak prohlásili za prvního tajného prakomunistu.

Kapitola 5. Potomek

Za nedlouho slavili u Plaváčků narození prvního potomka. Dostal jméno Vasil a do svazku konfidentů StB byl přijat pod jménem profesor Horák. I to se muselo oslavit.

Mluvit, neboli udávat, se maličký profesor Horák naučil coby dup. Jeho první slůvko bylo "máma", a tak šla máma Plaváčková do kriminálu.

Starý Plaváček neměl nic proti tomu, stejně to byla zrádkyně lidu (podle jednoduché estébácké poučky byli všichni lidi zrádci lidu), ale pro jistotu už nenaučil synka říkat slovo "táta" a zatajil před ním i vlastní příjmení Plaváček. Malý Plaváček byl až do smrti přesvědčen, že se jmenuje profesor Horák.

Kapitola 6. Profesor Horák se učí číst

Číst a psát se profesor Horák nikdy nenaučil, což mu později v zastávání funkce ministra těžkého strojírenství nijak nevadilo. Vždyť byl profesor a byl kádrově v pořádku.

Jeho první učitel v základní škole ho sice ponoukal slovy:

"Soudruhu profesore, učte se, učte se, učte se. Jednou se vám to třeba bude hodit," ale malý profesor na něj jen vyplázl jazyk a střelil po něm z praku. Pak ho udal a dostali jiného učitele, třídně uvědomělejšího, který už je nenutil k podobným zbytečnostem. Kdo měl správný původ, nepotřeboval vzdělání.

Kapitola 7. Co bylo s Horákovou matičkou.

Vesele ujíždí vláček krajinou, občas si zahvízdá, všude má přednost. Jede na východ. Ve vozech se tísní veselí mladí lidé a zpívají veselou píseň "Na Sibiř je cesta, jako žádná ze sta" a do rytmu třesou řetězy na rukou a na nohou. Mezi nimi je i nebohá Horákova matička a s pláčem vzpomíná na svého synka a v duchu mu děkuje, že jí umožnil podílet se na slavných stavbách komuňísma.

A tak dnes je Horákova matka zabetonovaná v jedné z těch smělých přehrad, které směle zničili půlku Sibiře (zasypali ji omylem a nechtěně), a tak její duše nedošla do žádného kapitalistického ráje, kde to určitě bude pěkně hnusný a kde by ta uvědomělá proletářská duše trpěla, ale spočívá spokojeně v lůně marxisticko-leninského betonu.

Kapitola 8. Jiné verze

Podle jiné verze sežral Horákovu matku zlý neuvědomělý sibiřský medvěd. Ten medvěd pak tak nasákl chaldejskými myšlenkami, že se z něj stal marxista-leninista a posléze zasloužilý člen strany a nakonec se dostal do Moskvy, vetřel se do Kremrolu, tam zpunktoval spiknutí proti Chruščovovi a nakonec se sám stal Nejvyšším čarodějem, neboli Generálním tajemníkem pod pseudonymem Leonid Brežněv.

Další verze pak tvrdila, že Brežněva vypěstovali mičurinci epochálním zkřížením bagru a šakala. Medvědí rysy v Brežněvově tváři dávají však za pravdu spíše verzi první.

Třetí verze tvrdí, že Brežněv vznikl přesmyčkou z prastarého chaldejského výrazu bezbřehý hněv. Tato verze je nejpravděpodobnější.

Čtvrtá verze rovněž říká, že Brežněv vznikl přesmyčkou, ovšem ze slov miláček lidu. To je oficiální verze. Dost blbá verze.

Kapitola 9 Klémova smrt.

Po válce začala rychle ubývat síla Velkého čaroděje Stalina a nakonec ho v jednom z jeho záchvatů paranoje klepla pepka. Pohřbu v Kremrolu se samozřejmě měli zúčastnit všichni vrcholoví Chaldejci ze spřátelených zotročených zemí, a tak se chystal i Malý čaroděj Gottwald, přestože ho chaldejští medicinmani varovali, že jeho srdce přelet přes Karpaty nevydrží. Kléma toho ale nedbal, sedl na koště a letěl do Moskvy. A protože to kupodivu přežil, letěl pak i zpátky. Ale to už bylo moc a Klémovi praskla jeho jediná obruč na jeho zatvrzelém srdci. Felčaři se sice ještě chvíli snažili nějak obruč spájet dohromady, ale nakonec se jim rozpadla pod rukama a tak Kléma Olgoj Chrchloj chcípnul, neboli, jak říkali na Těšínsku, bestia dochrchlala.

Kapitola 10. Vrcholové soustředění

Po Velkém Múnoru se Chaldejci snažili vytvořit nový typ člověka a k tomu jim sloužili speciální vrcholová střediska, ve kterých se vybraní jedinci pomocí ohromné koncentrace vůle snažili docílit nových lidských možností. Střediskům se proto lidově říkalo koncentráky.

Cílem bylo vyvinout jedince, který by pracoval pro blaho společnosti 48 až 56 hodin denně bez nároku na odpočinek a potravu. Někteří vrcholoví koncentráčníci již dosáhli pozoruhodné výsledky, ale cílová meta byla stále v nedohlednu.

V samotném Velkém Svazu Chaldejských Socialistických Republik se ovšem jistému Stachanovi Stachanovičovi podařilo narubat osm tun železné rudy za směnu, přičemž podle tvrdých pravidel soutěže o titul brigáda chaldejské práce směl při rubání používat jen vlastní zuby a ještě měl pravou ruku přivázanou za zády. Za odměnu dostal porcelánový chrup.

Tato odměna byla putovní a po čase se dostala i do země zaslíbené, kde s ní celých devět dní kousal a rubal Jaroslav Koudelík, hrdina chaldejcké práce a nositel vyznamenání za výstavbu.

Kapitola 11 Měnová reforma

S chaldejskou ekonomikou to šlo od deseti k pěti a Chaldejci v čele s novým Malým čarodějem Tondou Zátopou usilovně přemýšleli, jak ji zase vylepšit. A nakonec si vzpomněli na Goléma Hliněnou Patu. A ten jim poradil, aby se poohlédli po nějakých alchymistech, kteří prý ve Zlaté uličce od dob císaře Rudly tajně pekli z puškvorce diamanty.

Tak se provedla velká razie ve Zlaté uličce, při které se sice na žádné alchymisty nenarazilo, ale zato tam našli zlého skřeta Socáka Reformáka. Poradil jim, aby lidem sebrali jejich našetřené peníze, protože kdo nechce dát Chaldejcům své úspory dobrovolně, je stejně hajzl a žádné peníze si nezaslouží. To připadalo Chaldejcům logické, a proto vyhlásili měnovou reformu a peníze lidem sebrali.