Pažut a Tagrpardovi pikle

Zlým zelcům Tygrpardovi a Ledjedovi byl Pažut trnem v oku.

„Jak se jen dostaneme těm vypatlancům na kobylku?“ dumal Tygrpard.

„My chytráci,“ dodal hlupák Ledjed.

„Požádáme o radu zradu Bradavu, ta má na vůkol pacholky z Pažutu pifku!“ rozhodl Tygrpard a šli za Bradavou, která, bůhvíproč, neměla nikoho ráda.

„Zničím!“ přivítala je Bradava a nabídla jim číši jedu v medu.

„Díky,“ odmítl Tygrpard a praštil přes pracku druha Ledjeda pobudu, jenž naiva sápal se hned po jedu.

„Za svaté noci svátku svatého Inocence, ovšem pouze v ranku pomateného Krumpletence, roste kytka Bylina. Tuhle hoďte kytku na Pažut a zemci rázem usnou všic. Jen potvory ryby a ptáci nic,“ radí jim radou zlou Bradava.

„Poznamenáváš si to?“ ptá se honem Ledjeda Tygrpard.

„To víš. Kradu radu zradu,“ přitakal Ledjed, který si samosebou nic nepoznamenal ani nezapamatoval.

„Hlavně sežerte Kukamýždě!“ křičí za odcházejícími tajemci vypiklenci Bradava.

Od té doby utajenci každý pak den hlídali kalendáře na kredenci, ač důvod Ledjed zhola nechápal.

„Zítra bude Inocence,“ řekl konečně u kredence Tygrpard.

„Správně,“ přitakal Ledjed, který už dávno nevěděl, oč tu běží. On vůbec všechno chápal stěží. Zato měl ostré zuby a rád je na chudáky vyděšence cenil. Z huby.

Nazítří se tiše vplížili do ranku vyděšeného Krumpletence poděšence a v noci mu vyfoukli tu čarovnou, dle Bradavy, kytku Bylinu.

„Máme ji!“ jásal Tygrpard a pelášil pryč, když v patách mu Ledjed tiše mrmlal: „Já kytky nežeru.“

Pak nazítří, když Tygrpard pracně svému druhu připomněl, co mají přece za lubem, plížili se tiše, tajně k Pažutu, kde právě držel Nakrk projev v kruhu zachumlanců, a řeč ta jeho, vcelku celkem zcela zbytečná, na téma byla: Kdo časně vrní, v trní ho brní.

A Nakrk tak dlouho řeč tu patlal, až všichni vůkol utahanci usnuli. Tak se stalo, že kouzlo kytky Byliny zcela zmateno to spletlo, a když Tygrpard, v dobré víře v úspěch běsný, hodil kytkou do kruhu ochrápanců, tak zničehožnic Nakrk usnul, zato všichni ostatní se probudili. A pustili se hnedle do zapiklenců vyzuřeně rozzuřeni, že je někdo probudil.

„Jau! Jau!“ řval Ledjed na útěku s Tygrpardem, však také do kožichu dostali nepočítaných, že pak týden hekali jak marodi.

„Páni! Já tu Bradavu roztrhnu!“ vzpomněl si za týden zničehožnic Ledjed na toho, kdo jim tak krásně vyradil.